Školní časopis - projekt online gymnázia

Práce

Kyklopové

Anna Katrine MacGregor

V zemi Lotofágů, na ostrově, kde žijí Kyklopové, v Polyfémově jeskyni

Odysseus: Proč nás držíš ve své jeskyni, Polyféme? Vybral sis už svoji daň, nemáš ještě dost?

Polyfém (Kyklop): Obrovi jako já nestačí dva Řekové, opeču si vás místo jehněčího všechny! Nebo si vás sním zasyrova i s vnitřnostmi, stejně jako ty předchozí dva malé lidičky.

Řek č. 1: Jak jste to mohl udělat, sežrat mé přátele tak bezcitně?!

Řek č. 2: Co očekáváš od Kyklopa. Akorát spoléhá na hrubou sílu a dokonce ani nectí bohy.

Řek č. 1: A na to teď nemá co říct, že ano, Polyféme? Teď nemáš slov. Klidně nás sežer, ať to máme za sebou.

Řek č. 3: Hele, neodpovídá, podívej se, usnul. Asi teda nakonec byl plný a má na chvíli dost. Díky bohu, to jeho chvástání, že nás všechny sní, znělo docela nebezpečně.

Odysseus: Tak já Polyféma kuchnu mečem do jater a zdrháme.

Řek č. 2: Ale co pak, balvanem u vchodu pohne pouze obr, na nás je moc veliký. Jsme v pasti.

Odysseus: Nepropadejte panice, přátelé, mám nápad. Vím, jak Polyféma přelstít. Počkáme do zítřka, až Kyklop posnídá a vyrazí s ovcemi na pastvu. Poté zašpičatím kus kmene z obrovy hole, nažhavím v ohni a ukryji v množství ovčího hnoje. Až se obr s ovcemi vrátí a povečeří (doufám, že ne moje muže), tak mu nabídnu víno a představím se mu jako Nikdo. A zbytek plánu je v rukách bohů.

Další den, po Kyklopově večeři, v Polyfémově jeskyni

Odysseus: Polyféme, proč jsi snědl dva moje muže k snídani a poté další dva k večeři? Slituj se nad námi, vždyť ti dávám víno, co víc by sis přál?

Polyfém: Nikdo, máš pravdu, zatím mi to stačí. A ty jsi ke mně pohostinný. Proto ti slibuji, že tebe sním až naposled. Můžeš se na to spolehnout. Ale co to děláš, nepřibližuj se ke mně. Uááááááá

Kyklop č. 1: Co se tady děje? Slyšeli jsme řev.

Kyklop č. 2: Bylo to slyšet přes celé hory.

Polyfém: Nikdo a jeho muži mi vrazili žhavý konec hole hluboko do oka. To je bolest!

Kyklop č. 3: Tomu se mi nechce věřit.

Kyklop č. 4: Vždyť jsi úplně opilý, jak můžeš vědět, kdo to byl?

Kyklop č. 5: Co to blábolíš, Polyféme, myslím, že nikdo z nás těm tvým báchorkám nevěří. Jak by mohl nějaký malý červ ohrozit tebe, obra?

Kyklop č. 6: Musel jsi být tak opilý, že sis něco určitě vrazil sám do oka. Běž zpátky do své jeskyně a přestaň obviňovat nevinné.

Další den, v Polyfémově jeskyni

Polyfém: Ahh, stále mě bolí strašně hlava. Kde je ten kámen, co uzavírá jeskyni? Stále nic nevidím. A tady je, už jsem ho nahmatal. Tak mé ovce, běžte na pastvinu se pěkně napást! Pěkně jedna po druhé, raději si vás osahám, aby Nikdo a jeho druhové nemohli utéct. A zase dám balvan pěkně zpátky, aby tak neunikla z jeskyně ani myš.

Odysseus: Přátelé, tiše, sice nás Polyfém nevidí a pro jistotu jsme uvázáni na břiše ovcí, ale může nás slyšet.

Řek č. 3: Snažím se, ale není to tady zrovna nejpohodlnější, sotva se udržím.

Řek č. 1: Ahhhh, proč ty ovce běží tak rychle?! Hází to se mnou ze strany na stranu...

Odysseus: Musel jsem je trochu popohnat, abychom se co nejrychleji dostali na naši loď.

Polyfém: Co se to děje, slyším, že ovce utíkají. Kam to běžíte, ovečky moje? Vraťte se, louka je přece tady nedaleko, ztratíte se...

O pár minut později, na palubě lodi

Odysseus: Vypadá to, že jsme zachráněni. Konečně zpátky na naší lodi.

Řek č. 3: Také bych byl šťastný, kdybych nebyl přivázaný k břichu ovce, takže se nemůžu ani pohnout.

Odysseus: Promiň, málem jsem vás všechny zapoměl odvázat.

Řek č. 1: Pozor, uhněte, letí kus skály! Zdá se, že Polyfém na nás hází kusy balvanů! Asi přišel na to, že jsme unikli.

Odysseus: Kamarádi, vytáhněte všechny plachty vzhůru, ať rychle odplujeme z tohoto strašného místa! Polyféme, já jsem slavný Odysseus, který vyhrál Trojskou válku! Ty, ani nikdo jiný, mě neporazí!

Polyfém: Přelstils si mne, Odyssee. Ale ještě uvidíme, kdo tady bude vítězem! Slibuji ti strašlivý doprovod od mého otce Poseidóna! Máš se na co těšit! Poseidón se zasadí o to, abys rodnou Ithaku dlouho nespatřil!

Alexandrijská knihovna-poznámky

Alexandrijská knihovna byla ve starověkém Egyptě největší studnicí lidského vědění, s tisíci svazků a stovkami vědců. Zůstala nejslavnější knihovnou starověku až dodnes, i když jich existovalo několik desítek v samotné Alexandrii.

Po smrti Alexandra Velikého došlo ke sporům mezi jeho generály a Ptolemaios I. Sótér se usídlil v Egyptě a v Alexandrii vytvořil kulturní centrum. Stavba majáku na ostrově Faru byla jedním z jeho projektů.

Ptolemaios I. dal v roce 295 př.n.l. postavit monumentální budovu kombinující Museion a knihovnu, s cílem vytvořit základnu pro výzkum a uchovávání vědomostí.

Ptolemaios II. přispěl k růstu knihovny tím, že věnoval všechny své svazky, a tak se knihovna stala domovem stovkám tisíc svitků.

Knihovna byla otevřena každému, kdo prokázal zájem o vědu, a tím bylo umožněno mnoha objevům, které zůstaly unikátní až do novověku.

Kromě vědců byli zaměstnáni také knihovníci, jako byl Kallimachos z Kyrény, který zavedl první systematický katalog knihovny.

I když se často zmiňuje, že knihovna byla zničena Juliem Caesarem, historikové se shodují, že to není pravda. Knihovna přežila tuto událost.

Osud knihovny v dalších staletích je nejasný, ale pravděpodobně byla poničena při různých konfliktech a náboženských nepokojích, a nakonec definitivně zničena Araby v roce 642.

Alexandrijská knihovna - drama

(Marcus sedí za stolem a něco píše)

Vypravěč: Ahoj. Asi mě neznáte, takže se představím. Jmenuji se Marcus a zítra mi bude padesát. Jako malého mě našli na schodech alexandrijské knihovny, a místní knihovníci mě vychovali jako vlastního. Píšu tenhle příběh, protože myslím, že stojí za zaznamenání, ačkoliv mi pravděpodobně nebudete věřit. Tento příběh začal téměř před 44 lety, na mé šesté narozeniny. Tehdy jsem se poprvé setkal s duchem alexandrijské knihovny.  

(Marcus odejde)

Duch knihovny: (přijde na jeviště a schová se za policí s knihami) Marcusi!

Malý Marcus: (přiběhne na jeviště) Kdo jsi? (Rozhlédne se) A kde jsi?

Duch knihovny: (směje se) O co, že mě nenajdeš?

Malý Marcus: (Rozběhne se podél jedné z polic) Najdu! 

Duch knihovny: (Vykoukne) Baf!

Malý Marcus: Ááááá. (Podívá se na ducha a rozesměje se) Kdo jsi?

Duch knihovny: Jsem tato knihovna, Marcusi.

Malý Marcus: A co chceš?

Duch knihovny: Jen jsem ti chtěl popřát všechno nejlepší k narozeninám. Tak všechno nejlepší. Ahoj. (Schová se za jednu z polic)

Malý Marcus: (Běží za ním) Počkej! Chci se jen zeptat- Kam jsi zmizel? Duchu? Duchu? Ach jo. (Odejde z jeviště)

(Na jeviště přijde starší Marcus a začne přerovnávat knihy)

Vypravěč: Potkával jsem ducha každý rok a za tu dobu jsem se o něm hodně dozvěděl. Věděli jste, že v alexandrijské knihovně bylo už po prvním roce provozu přes 200 tisíc svazků? Ale to odbočuji. Jednou, myslím, že mi v té době bylo devatenáct, jsem přerovnával knihy v policích když tu se za mnou zjevil duch.

Duch knihovny: (Vystoupí zpoza police) Marcusi.

Starší Marcus: (Nadskočí a ohlédne se) Duchu! Co tady děláš? Vždyť nemám narozeniny. (Zmlkne a podívá se na duchovu ruku) Co se ti stalo?!

Duch knihovny: Julius Caesar vypálil přístav.

Starší Marcus: Ale ty nejsi přístav. Jsi knihovna.

Duch knihovny: Součástí přístavu byl i sklad knih.

Starší Marcus: Aha… 

Duch knihovny: Potřebuji tvou pomoc.

Starší Marcus: Jak mohu pomoci?

Duch knihovny: Napiš knihu. Nahraď to, co bylo ztraceno.

(Duch knihovny a Starší Marcus odejdou)

Vypravěč: Od té doby jsem psal. Napsal jsem toho hodně, ale nic z mých knih se bohužel nedochovalo. Všechny mé knihy byly spáleny Araby v roce 642.

(Knihovna vzplane. Marcus přijde na jeviště a zahledí se do plamenů)

Vypravěč: Když jsem zjistil, že mě rodiče opustili, trpěl jsem, ale ani zdaleka se to nevyrovnalo bolesti, kterou jsem cítil, když jsem viděl alexandrijskou knihovnu hořet.

KONEC

Delfská věštírna

Zpěv prvý

Apollón syn Léty ukřivděné milenky Diovy sestupuje na zem a jde pomstít kruté chovaní, jež okusila jeho matka a to tím, že zabije hrůzného hada Pythóna.

Bůh, coby pán nás všech, sám pomstychtivý dokáže někdy být, když jeho matku chce někdo obelstít. Apollón, král všech sluncí se zlatavou hřívou, jež spanilou hlavu mu pokrývá, natahoval zlatý luk, jež vzplanuté má šípy a mířil na tu ohavnou obludu, která nesla jméno Ptyhón. Nulovou šanci má stvůra, jež je oddána do rukou boží. Smrti se nevyhne a skoná poníženě jak jest bylo jí zaslouženo.

Apollón potěšen svým vítězstvím nemohl skončit pouze zde, proměniv se v delfína rozhodl a na moři najít krétskou loď si usmyslel. Dovedl ji na místo, kde ta hrůzná bitva proběhla a námořníci oslněni Apollónovým triumfem se stát jeho kněžími si předsevzali.

A tak vznikla ta přeslavná věštírna, jež Delfy jméno získala a jako patrona Apollóna nevídané krásy a rozumu získala.

Před ní však Gaia, která tu zrůdnost v podobě hada seslala, aby její věštírnu hlídal, měla zde božskou vůli, jež zprostředkovávala spanilá Sybila neméně moudrá žena.

Matriarchát nahrazen patriarchátem byl, to ale neměnilo podstatu velkolepého věštění, který zde spočíval a žena v těle spanilé Pýthie, panny neposkvrněné, krásné v bílých šatech oděné a vlasy svázanými do uzlu, stále hlavní slovo měla a veškerou věštbu přednášela.

Zpěv druhý

Kroisós, král lýdský pro věštbu do Delf si jde a Pýthia se na věštění dává.

Pýthie do Kastalského pramene se chystá, v posvátné vodě umýti se musí a očistit ve vavřínovém dýmu v plánu dále má.

Kroisós s významnou otázkou k Delfám kráčí, plný očekávání, že uslyší, co slyšet má.

Dívka na trojnožce sedí a připravena vysloviti věštbu je, její pomocník, který překládat do lidské řeči z té božské má, se nadšením dočkati nemůže a na pomoc Pýthii už kráčí.

Kroisós poklekne před dívkou, jež sama cudnost spolu se spanilostí rukou v ruce jde. Pýthia však jeho pohledů si vědoma není, neb otázku, kterou král lýdský vyřknul ona zodpověděti má. V křečích děvče nevinné křičí a cuká sebou o všechnu kontrolu nad svým tělem přišla, jak se zdá. Pomocník její zato dobře ví, co sdělit má a co Bozi přejí si Kroisósovi říci: „Překročíš-li řeku Halys, velkou říši podaří se ti zničit,“ Vysloví a hlavou se jemně pokloní. Kroisós štěstím bez sebe snad více ani býti nemůže.

A tak Kroisós v domnění, že věštbu svou zcela správně pochopil, vrhá se do boje proti Perskému králi Kýrovi v naději, že velkou říši skolí, však věštbu nešťastník nesprávně pochopil a zničil říši svou, jež byla jeho pýchou.